Ale pokud už jednou máte svůj kvásek hotový, není to téměř žádná práce, jen to chce trochu času. Takže je potřeba počítat s tím, že pozítří budete mít hlad.
Dlouhé roky jsem doma pekla jednoduchý žitný chleba. Jen žitná mouka, voda, kmín, sůl a kvůli konzistenci trocha ovesných vloček a lněného semínka. A droždí. Ano, věděla jsem, v chlebu by měl být kvásek. Ale kdykoli jsem zabloudila na stránky, kde se příprava domácího kvásku popisovala, rychle jsem prchla...připadalo mi to jako velká alchymie. Třístupňové vedení kvásku, hlídání teploty, času, pravidelné přikrmování přesným množstvím vody té správné teploty a přesnou dávkou žitné mouky...
Až se mi dostala do ruky knížka "Síla přírodní fermentace". Autor tam popisuje kvašené a fermentované potraviny ze všech stran. A mezi jiným dodává čtenářům odvahu do experimentování tím, že kvašené potraviny tu byly dříve, než všechny moderní technologie a tak se není čeho bát. Vlastně má pravdu. Copak před takovými sto padesáti lety hlídaly naše pra...prababičky kvásek s teploměrem a váhou? Prostě nechaly v díži kus těsta pro příště a těsto si poradilo. Možná kvásek nesplňoval všechny normy EU, chleba z Vysočiny chutnal jinak, než chleba z Krkonoš, ale určitě to nebylo na škodu. Prostě do těsta naskákaly ty bakterie, které žily v okolí a proto se chleba mohl trošku lišit. No a tak jsem se konečně rozhoupala a rozhodla se vyzkoušet, jaké že to breberky lítají ve vzduchu v Bělušicích :-)
Pustila jsem se do výroby svého prvního kvásku. Abych se od něčeho odpíchla, vyhledala jsem si alespoň pro začátek přesný poměr vody a mouky. Mouku mám doma pouze žitnou celozrnnou, zvlášť jemně mletou. A tak jsem použila tu.
Podle návodu jsem první den ráno smíchala 100 g mouky a 125 ml vlažné vody a dala do větší sklenice. Přikryla papírovým ubrouskem a snažila jsem se té sklenice na lince nevšímat. Večer se stále nic nedělo. Tak jsem sklenici šoupla blíž k topení.
Druhý den ráno to vypadalo, že kvásek začíná žít...promíchala jsem a podle návodu přidala 50 g mouky a 125 ml vlažné vody. Začínalo mi to připomínat péči o tamagoči...nakrmit, promíchat, ohřát...a protože byla neděle, pořád jsem okukovala, jak se život ve sklenici začíná probouzet.
Třetí den bylo pondělí a na kvásek jsem ráno v tom shonu zapomněla. Vzpomněla jsem si až v práci při svačině...kolegyně se při té příležitosti zajímala o to, jak se kvásek jmenuje. "Jak by se měl jmenovat? Říkám mu tamagoči..."
A dozvěděla jsem se zásadní informaci (děkuji Ti, Danuš...). Kvásek se má jmenovat podle toho dne, kdy byl založený. Doma jsem si potom dohledala, že to má praktický význam. Založíte kvásek a po půl roce si těžko vzpomenete, jak starý vlastně je. Ale když má jméno, víte přesně, kdy to bylo. Stačí se podívat do kalendáře. A také k němu získáte tak nějak osobnější vztah. A když se o kvásek staráte s láskou, odpustí vám i nějaký ten drobný prohřešek. A tak s námi bydlí Vanda. No, ještě, že jsem kvásek nezakládala prvního ledna. Věta "mám v lednici Nový rok" by asi zněla divně :-)
Vandu jsem hned po příchodu z práce nakrmila, sklenici s láskou šoupla zpět k topení a ráno jsem se nestačila divit. Holky byla plná sklenice...Tak jsem narychlo smíchala všechen ten kvásek v míse s vrchovatým hrnkem mouky, přidala vody tak akorát, aby bylo těstíčko opět jako na lívance. No a večer to už vypadalo téměř jako v pohádce Hrnečku vař. Odebrala jsem z mísy lžící část do sklenice, navrch jen položila volně víčko, přes něj ubrousek s gumičkou a dala Vandu do lednice na příští použití:
Takhle tam fešanda vydrží do příštího pečení. Kdybyste pekli méně často, než jednou za týden, je potřeba kvásek přikrmit, aby nestrádal. Prostě přidat lžíci mouky a trošku vlažné vody, promíchat a vrátit do lednice. A když se potom rozhodnete znovu péct? Tak kvásek opět probereme k životu a pečeme.
Podrobně je pečení chleba popsáno v receptu: http://ceskyflexitarian.blogspot.com/2016/02/domaci-celozitny-kvaskovy-chleba.html
http://ceskyflexitarian.blogspot.com/2016/02/domaci-celozitny-kvaskovy-chleba.html
Žádné komentáře:
Okomentovat