Jak uchovat domácí sójové mléko

Dělám si doma sójové mléko, ale problém byl s jeho trvanlivostí. Vydrželo v lednici pár dní a pak zkyslo. A navíc mě nebavilo vyrábět ho často. Tak jsem zkusila mléko zavařit a protože zkouška proběhla úspěšně, přidávám sem tento tip. Hotové mléko nalejeme do skleniček, zavíčkujeme a 30 minut sterilujeme. Používám skleničky o obsahu 250 a 400 ml, protože víc mléka najednou doma většinou nespotřebuji. Zatím mám vyzkoušenou trvanlivost cca měsíc (skladuji v chladničce), ale určitě vydrží déle :-) 

__________________________________________________________________________________

Poznámka pod čarou: Tak trvanlivost zavařeného a uskladněného mléka v chladničce už mám vyzkoušenou půl roku :-)

Čím vysypávat formu na pečení?

Dlouho, předlouho jsem bojovala s vyklápěním pečiva z formy. Je škoda, když už se bábovka či  beránek krásně upeče, vyklopit třeba jen polovinu. Vyzkoušela jsem vymazávání a vysypávání formy vším možným i nemožným. Na beránka jsem si nakonec pořídila formu silikonovou, ale bábovku jsem stále pekla ve staré hliníkové formě a doufala, že jí dostanu ven neporušenou. Nakonec jsem zjistila, že nejlépe jde vyklápět, když se vymaže kokosovým olejem a vysype kokosovou moukou :-) Pro ty, kdo ještě neznají, doporučuji vyzkoušet: 

Sojový tvaroh zakysaný jogurtovou kulturou

Stále na mě vyskakují články, že sojové výrobky je lepší jíst fermentované. Tak jsem si vyrobila zakysaný sojový "tvaroh".  Z 250 g sojových bobů získáme asi 640 g tvarohu, uchováváme ho ve studené vodě v lednici do spotřebování (vodu měníme každý den). Na výrobu tvarohu potřebujeme kromě trpělivosti také:

250 g sojových bobů

malý kelímek sojového jogurtu nebo 1 kapsli probiotik na výrobu veganského jogurtu

Sojové boby namočíme na 24 hodin do vody, potom je promnutím mezi rukama a promačkáním zbavíme větší části slupek a opatrně slupky scedíme.

Čisté boby rozmixujeme s vodou a přecedíme přes plátno. Zbylou drť můžeme promixovat s vodou znovu. Naředíme tak, abychom měli 3 litry sojového mléka. To dáme do hrnce a za občasného míchání vaříme mírným varem 30 minut. Než se začne vařit, hlídáme a mícháme častěji, aby nám mléko neuteklo, pak už stačí jen promíchat občas. Hotové mléko necháme vychladnout na 42 stupňů a naočkujeme sojovým jogurtem, nebo veganskými probiotiky, přiklopíme poklicí a hrnec zabalíme do ručníku a uložíme odpočívat do peřin. Za 8 hodin zkontrolujeme, většinou už je tam krásný jogurt. Pokud ne, necháme ještě pár hodin zrát. Hotový jogurt vylijeme do plátýnkem vyloženého cedníku a necháme přes noc odkapat. Vznikne nám krásná hrouda sojového tvarohu. Zalejeme studenou vodou a uložíme do chladničky. Z bochánku postupně odkrajujeme dle potřeby.

Rostlinná náhrada tvarohu na pečení

Tvarohovou náplň už jsem přidávala k receptu na makový bezlepkový závin, ale když jí pak člověk dodatečně hledá a chce jí dát třeba do buchet či do šátečků, nemusí si vzpomenout, kdeže to vlastně ten recept je. A tak jí přidávám ještě zvlášť: 

1 bílé tofu

šťávu z jednoho citronu

vanilkový cukr (případně přírodní vanilku a třtinový cukr)

hrst rozinek namočených v rumu

Je to jednoduché. Vše rozmixujeme ponorným mixérem a použijeme jako náplň při pečení. Pokud se nám zdá náplň příliš řídká, zahustíme lžičkou škrobu nebo čtvrt lžičkou xantanu. Tady je tvarohový závin (tvaroh je trošku tmavší právě díky třtinovému cukru a zrnkům přírodní vanilky): 

Jak zpracovat sáček sáček sójových bobů (500 g)

 ...aneb jak podojit sóju a získat 5 litrů mléka a z nich následně vyrobit: 1 litr mléka, sklenici sojanézy, 1 litr sójového jogurtu, 400 g tofu a 2x plný plech karbanátků k tomu :-)

 Nejlepší je si na to vyhradit víkend. Takže začínáme:

V pátek ráno si namočíme 500 g sójových bobů (hodně nabydou, tak přidávejte dostatek vody).

Večer boby propláchneme, zalijeme novou vodou a druhý den můžeme začít zpracovávat.

Boby ve větší míse odslupkujeme. Stačí je v míse promačkávat, třít rukama o sebe...a slupky průběžně cedit, dokud se nám nepovede oddělit téměř všechny. Vypadá to asi takhle (vlevo slupky, vpravo čisté boby):

Boby rozmixujeme po částech s vodou dohladka. Tady ještě na množství vody nezáleží, ale mělo by jí být asi tolik, aby byla hmota řídká a šla vymačkat v plátěném sáčku.

Když máme veškeré boby rozmixované a přecezené přes plátěný sáček, máme v jedné míse okaru (to co nám po vyždímání v sáčku zbylo) a v hrnci polotovar na sójové mléko:

Tekutinu rozředíme vodou tak, abychom měli 5 litrů. Nemám tak veliký hrnec, tak jsem následně vařila ve dvou - v jednom 2 litry a ve druhém 3. Tekutinu za občasného míchání přivedeme k varu (hlídáme, aby neutekla), následně snížíme příkon tepla a vaříme 25 - 30 minut. Na indukci jsem vařila na stupni 3. Sbíráme průběžně pěnu a nakonec i škraloup, který nahoře vznikne.

Když máme uvařeno, vzniklo nám už teď 5 litrů sójového mléka. Ale protože tolik bych ho v následujícím týdnu nespotřebovala, pokračovala jsem:

 

1 litr mléka jsem nalila do láhve

2 dl jsem dala do menší lahvičky a následně z něj vyrábím sójanézu (recept zde: https://ceskyflexitarian.blogspot.com/2021/03/sojova-majoneza-sojaneza.html

z 1 litru jsem dala dělat sójový jogurt (zchladíme na 42 stupňů, zaočkujeme buď rostlinným jogurtem nebo přímo laktobacily vhodnými na rostlinný jogurt a necháme 8 hodin fermentovat v jogurtovači). Jogurt je krásně hustý a hodí se i na výrobu veganské "Lučiny" - prostě ho přes noc překapeme přes papírový kávový filtr).

Sójové mléko v druhém hrnci jsem znovu přivedla k varu a nalila do něj 50 ml citronové šťávy smíchané s 50 ml vody. Chvíli jsem míchala sem a tam a následně nechala odstát, dokud se neoddělila tekutina od sraženiny. Tu jsem nalila do plátýnka v cedníku a nechala vykapat. Po částečném vykapání jsem vložila do krabičky s provrtanými dírkami, tu jsem postavila do dřezu na hrnec, zatížila a cca po hodině jsem měla krásný bloček tofu - cca 400 g. Tofu jsem zalila studenou vodou a dala do lednice, kde ještě zpevnilo. 

No a pak došlo i na okaru. Rozdělila jsem jí na dvě části, z jedné hned upekla karbanátky a druhou polovinu jsem dala do krabičky na příště. Recept na karbanátky je zde: https://ceskyflexitarian.blogspot.com/2021/03/karbanatky-z-okary.html

Sójová majonéza - sojanéza

Přiznávám, byla jsem závislá na majolce. Zkoušela jsem jí vyrobit následně z kdečeho - z červené čočky, dýně, i tu domácí z vajec. Nakonec došlo i na tu ze sójového mléka. Váhala jsem dlouho, protože jsem postupu moc nevěřila. Ale nakonec mě překvapila jak chutí, tak přípravou.  Je tak jednoduchá, že už jsem u  ní zůstala. Pokud máte sójové mléko, je hotová během pár vteřin. Prý jde i z kupovaného, já jsem měla domácí. Takže začínáme:

Do hrnku nalejeme 1 díl sojového mléka a 2 díly oleje (měla jsem řepkový). Mléko jsem měla z ledničky, olej ze skříně. Nemusí se hlídat teplota, jako u té klasické.  Vypadá to asi takhle: 

Přidáme ještě jednu vrchovatou lžičku plnotučné hořčice a trošku soli.
Potom vezmeme ponorný mixér, ponoříme, spustíme, párkrát zašmrdláme nahoru a dolů a za pár vteřin je hotovo: 

To je jen ta úplně základní, kterou si můžeme ještě dochutit podle vlastních představ (používám třeba směs koření do majonézy - recept je zde: https://ceskyflexitarian.blogspot.com/2016/02/korenici-smes-do-majonezy.html

Když přidáme ještě pár nasekaných okurek, trošku cibule, pepře a trochu worčestrové omáčky, máme i tatarskou omáčku. 

Pokud při přípravě místo části normální soli přidáme sůl černou (kala namak), tak bude mít sojanéza "vajíčkovější" chuť.

Jablečné pyré do zásoby

 Ano, já vím, jdu sem s receptem s křížkem po funuse, ale musela jsem nejdřív zjistit trvanlivost, protože pyré je vyrobené bez cukru a bez jakýchkoliv konzervantů. Na podzim, když je všude plno jablek, tak jablka nižší jakosti, která by do jara ve sklepě nevydržela, zpracovávám na jablečné pyré do zásoby. Dá se použít na pečení i mlsat jen tak. Poprvé jsem vyráběla úplně bez cukru a ano, vydrží a neplesniví.

Takže jak na to:

Jablka omyjeme, vykrájíme jádřince, slupku necháme. Přidáme špetku soli (opravdu jen špetku, aby z jablek vytáhla sladkou chuť - tak jednou mezi prsty na celou dávku jablek). Pečeme v troubě přikryté poklicí cca 1 hodinu na 180 stupňů.

Potom vše rozmixujeme, naplníme do sklenic a sterilujeme 20 minut: 

Šípkový čaj

Šípkový čaj si pamatuji už z dětství. Děda vyndal dřevěný vál, dal na něj svačinový papír, nasypal usušené šípky, přikryl druhým papírem a válečkem šípky rozdrtil. Vhodil do hrnce, zalil vodou, chvíli povařil, přecedil přes pláténko a jak říkal "cvrknul" tam trošku sirupu prodávaného pod názvem "Jahůdka" a už jsem si pochutnávala..
Šípkový čaj popíjím dodnes celou zimu. Dříve jsem používala sáčky prodávané v každém supermarketu, zalila vodou, nechala vychladit...Dnes už se sáčkovanému čaji vyhýbám, ten nejlepší si totiž připravíte doma sami. To při podzimních procházkách (nejlépe na přelomu září a října, ještě před prvními mrazíky) najdete v přírodě krásný šípkový keř:

Vyzbrojeni dlouhými rukávy a starými nůžkami se na keř vrhnete a ostříháte tolik šípků, kolik zvládnete (nebo prostě tolik, kolik se vám vejde do sušičky). Doma šípky opláchnete, očistíte od stopek a "bubáků" a rozložíte na plata sušičky (chtěla jsem původně sušit na topení, ale ještě bylo takové teplo, že jsme doma netopili). Na internetu se sice dočtete, že se šípky dají usušit i v troubě, ale zkoušela jsem to jednou a prostě mi i při nízké teplotě zhnědly. A tak raději suším s přestávkami 2 - 3 dny na 70 stupňů v sušičce ovoce:

Usušené a vychladlé šípky uskladňuji ve velkých sklenicích ve špajzce a v kuchyni si nechávám vždy jen nadrcené tak na týden dopředu:

Pokud jste letos prošvihli sběr, tak holt předchozí odstavečky přeskočte a kupte si celé sušené šípky v lékárně, na internetu, na farmářských trzích...prostě kdekoli dále pokračujte až tady:

Sušené šípky rozdrťte (v pevném igelitovém sáčku paličkou, mezi dvěma papíry válečkem na nudle...prostě jak vám vyhovuje).

Rozdrcené šípky dáme do smaltovaného hrnce a zalijeme studenou vodou v poměru 1 lžíce drti na půl litru vody, přikryjeme pokličkou a necháme stát přes noc. 

Druhý den ohřejeme na cca 80 stupňů, vypneme a necháme trošku zchladnout. 

Přecedíme přes jemný cedníček a už si můžeme pochutnávat.

Já ještě používám zbylou drť při přípravě ovocného čaje, nejčastěji jablečného. Přidám k drti slupky a vykrájené jádřince z jablek, kousek skořice, pár hřebíčků a povařím 15 minut. Opět přecedím (kvůli chloupkům z šípků přes opravdu jemný cedník) a jablečný čaj je na světě.

A všechny bacily mohou jít v zimě...inu...k šípku :-)

Seznamte se: šrucha zelná

Poslední dobou tady moc receptů nepřibývá. Důvod je jednoduchý. Jakmile se zazelenala zahrada, žádné složité vaření není potřeba. Prostě vylezu na zahradu, omrknu, co je zrovna potřeba zpracovat a kombinuji s aktuálním stavem spíže....a výsledkem je většinou salát :-) Ingredience do mísy vrstvím podle chuti a aktuálního stavu spíže: listové saláty, bylinky všeho druhu, ředkvičky, přidám uvařené luštěniny, nakrájený sýr nebo vajíčko (ne najednou - vždy jen jeden druh bílkoviny) a pokapu takovou univerzální zálivkou z oleje, citronové šťávy a koření.
To, že do salátu občas přihodím i nějaký ten plevel už si okolí zvyklo.
Ale zjistila jsem, že člověk se pořád učí. Až letos na jaře jsem čistě náhodou narazila při čtení článku o omega-3 mastných kyselinách na zmínku, že hodně (a možná ještě trochu víc) jich obsahuje šrucha zelná. Šrucha zelná? Co to proboha je? To neznám. Tak jsem začala pátrat.
A překvapením mi padla brada na hrudník...ten protivný plevel, kterého se nemůžu ve skleníku zbavit a na záhonech se mi vytrvale množí se dá jíst?! A ještě je to zdravé? Pro jistotu jsem téměř půl dne hledala podrobné fotky, popisy, možnosti záměny (ano, vždycky mi to bejlí přišlo na pohled jedovaté, podezřelé, divné....), zjišťovala, jak to chutná...a nakonec jsem se rozhodla riskovat život a jeden lísteček utrhnout a ochutnat. A světe div se - ono to bylo i dobré - takové slano-nakyslé, stačilo by to jen hodit na chleba s máslem a dobrota je na světě. Druhého dne jsem se ve zdraví dožila, takže šrucha zelná byla zařazena do jídelníčku a vzata na milost i ve skleníku. Máslovým dýním tam nepřekáží, ony jí zatím taky ne, tak se jí tam opravdu daří. Chtěla jsem pro vás vyfotit bylinku, jak jí možná znáte líp - malinkou, plazivou, s načervenalým stonkem - ale takovou tu už nemám. Všechny mnou opečovávané exempláře už jsou div né rozměrů keříčku. Ale dobré jsou stále, Jen u těch starších rostlinek je lepší stonky odstranit a shrnout si proti směru růstu do salátu jenom lístky.
Tak se rozhlédněte po zahradě, jestli vám tam také někde neroste....a dobrou chuť!

Bazalka v oleji

Ano, vím. Na zahrádce teď téměř nic neroste, natož teplomilná bazalka, tak proč se zabývat tím, jak jí konzervovat. Jenže....Dnes jsem z ledničky vytáhla poslední skleničku naložené bazalky v olivovém oleji a tak jsem se při tom zamyslela, jak jsem jí vlastně dělala. Mrknu na blog - recept nikde. Pak jsem si vzpomněla, že jsem recept nechtěla dávat do placu, dokud ho nemám vyzkoušený. Ale teď už vím, že takhle naložená bazalka nejen vydrží (minimálně do konce února, ale určitě i déle), ale že i skvěle chutná.
V létě jsem část automaticky sušila. Jenže sušená a čerstvá bazalka - to je prostě jiná chuť, jiné využití.
Část jsem zmrazila a při té příležitosti zjistila, že mráz bazalce moc nesvědčí. Ano, vydrží, ale po rozmrazení rychle změní barvu, zblátovatí...
Ale tahle konzervovaná si původní barvu téměř uchová (jen malilinko ztmavne, ale určitě nezhnědne), navíc díky soli a oleji získá i výbornou chuť a dá se nakrájet do salátu v množství větším, než malém. A to mohu potvrdit i přesto, že olivový olej jinak opravdu nevyhledávám (snažím se, ale prostě to stále nejde). Ale v téhle kombinaci...no, vyzkoušejte sami:

Potřebujete jen čerstvě natrhanou bazalku, sůl a olivový olej.
A skleničky vypařené vařící vodou, abychom případně zlikvidovali všechny záškodníky ve skleničce na naší úrodu číhající.

Bazalku omyjeme a otřepeme. Do skleničky střídavě dáváme vrstvu listů, přiměřeně osolíme, znovu lístečky...Když je sklenička plná, zalijeme vše olivovým olejem tak, aby byla veškerá bazalka schovaná pod hladinou, zavíčkujeme a strčíme do chladničky:

Olej sice v chladu částečně zatuhne, ale při pokojové teplotě samozřejmě zase povolí a lístečky můžeme používat nakrájené do salátů, nebo z  nich i v zimě vyrobit čerstvé domácí pesto.

Jak ušetřit místo v mrazáku

Mrazím často, mrazím ráda. Zahrádka se probudila a plodí a plodí. Dříve jsem drobné ovoce mrazila v krabičkách....ale: praskají, je jich potřeba opravdu hodně...Tak jsem začala mrazit v sáčcích. Ale...je to tak trochu neskladné. A tak jsem si obě tyhle metody trošku zkombinovala. Naplním do krabičky a zmrazím v sáčku.
Jak na to?
Připravíme si mikrotenové sáčky - předem je polepíme nálepkami (pravda, na tom budu muset ještě trošku zapracovat :-)  )
Najdeme si vhodnou krabičku - klidně papírovou, řídíme se jen tvarem.
Do krabičky vložíme mikrotenový sáček se štítkem:

 Naplníme ovocem:

Vzduch ze sáčku ústy pořádně vysajeme a sáček zauzlujeme (ne, moderní vakuovačky opravdu nepoužívám :-)  ) Vyjmeme z krabičky a hotovo. Kvádříček nám krásně drží tvar a v mrazáku se dají balíčky rovnat jako cihličky:

Jak si doma vypěstovat vlastní zázvor

Máte rádi zázvor? Potom je ten nejvyšší čas se v obchodě při procházení kolem regálů s ovocem a zeleninou zastavit u bedýnky se zázvorem.Stačí vybrat pár malých kousků, na kterých jsou vidět hrbolky, které by se mohly brzy začít probouzet k životu. Žádný návod na to, jak ten správný kousek poznat, nemám...prostě je na něm takový malý hrbolek, občas s nazelenalou špičkou, občas je to jenom vystupující hrbolek. Je to taková sázka do loterie. Někdy se sebeslibněji vypadající kousek neprobudí a jindy se divím, jak se seschlý kousek zázvoru probudí k životu.
Když už máme zázvor doma, vezmeme větší plastový tácek, rozložíme na něj kousky zázvoru a zasypeme zeminou. Pořádně prolijeme vodou, přetáhneme potravinovou fólií a dáme do tepla. Zeminu udržujeme stále vlhkou. Po pár dnech - cca tak po týdnu se některé kousky probudí k životu. Ty potom přesadíme do kelímků a počkáme, až pořádně zakoření a povyrostou. Takhle nějak to vypadá ihned po přesazení:

Na jaře potom sazeničky zasadíme do skleníku. Pokud nemáme skleník, stačí veliký květináč a necháme doma jako kteroukoliv jinou pokojovku. Moc parády sice neudělá - taková větší tráva...ale čerstvě odrýpnutý oddenek zázvoru má úplně jinou chuť, než ten kupovaný. Stačí odkrýt kousek zeminy, uříznout...a zázvor si toho ani nevšimne a klidně si roste při minimální péči dál. Máme tak neomezený přístup k oblíbenému koření:

Jak jinak uvařit brambory

Návod, jak se dá v tlakovém hrnci rychle a bez nebezpečí připálení uvařit rýže, jsem sem už přidávala. Ale v misce nevařím jen rýži, ale také brambory. 

Pokud brambory stále vaříte ve vodě a pěkně 15 - 20 minut, zkuste to jednou jinak. V tlakáči jsou v misce v páře uvařené za 7 minut.

No a pokud už to budete zkoušet, přidejte mrkev, okořeňte...a vznikne vám tak příloha přímo sváteční.

Kromě tlakového hrnce, pařáku na knedlíky a skleněné či nerezové misky potřebujete už jen:

brambory a mrkev (v poměru, jak je libo - samozřejmě mohou být pouze brambory)

1 - 2 lžíce oleje

1 - 2 stroužky česneku

lžičku mletého kmínu

hrst petrželové nati

sůl

Brambory oloupeme, mrkev oškrábeme a obojí nakrájíme. Brambory na kostky, mrkev na špalíčky.

Dáme do mísy s víkem, přidáme olej, sůl, kmín a prolisovaný česnek. Uzavřeme a pořádně protřepeme, aby se nám brambory a mrkev rovnoměrně obalily.

Do tlakáče nalijeme asi 5 cm vody, dáme knedlíkový pařák a na něj postavíme misku, do které jsme vsypali brambory s mrkví: 

Hrnec uzavřeme a od chvíle, kdy začne unikat pára vaříme 7 minut. Potom vypneme a necháme dojít, dokud nám pára neuteče a hrnec nejde otevřít. Když nás konečně poklice k zelenině pustí, přimícháme ještě nasekanou petrželovou  nať a můžeme podávat:

Když jsme si uvařili jen brambory, podáváme je klasicky jako přílohu k čemukoliv. Když už je máme uvařené takhle pěkně barevně s mrkví, stačí už přidat třeba jen volské oko a máme doslova bleskovou večeři.

Jak tvarovat karbanátky

Nejsem příznivcem dlouhého vaření. Snažím se, abych si práci v kuchyni maximálně usnadnila. Nebavilo mě třeba tvarovat karbanátky...a tak jsem si práci trošku ulehčila :-) Používám naběračku na zmrzlinu.

Smíchám si v míse všechny suroviny, naběračku namočím do vody a "kopečkuju" na olejem vymazaný pečící papír v troubě.

Když mám všechny kopečky na svém místě, mírně je rukou splácnu, potřu olejem i na vrchu a šup s nimi do trouby. A pak už jen hlídám, abych karbanátky vytáhla zlaté tak akorát....

Limonáda z květů černého bezu s medem

Vloni touto dobou jsem začínala psát svůj blog a mezi prvními příspěvky byla limonáda z květů černého bezu. Tenkrát v ní byl ještě třtinový cukr. Letos jsem se rozhodla zkusit limonádu jinak. Méně sladkou a zdravější. Zkusila jsem cukr nahradit medem - a vida, jde to. Postup je téměř stejný jako u té s cukrem, ale pro jistotu si ho zopakujeme:
Suroviny si odměříme podle toho, kolik láhví máme k dispozici. Poměr surovin je následující:

Na každé 4 litry vody počítáme:
10 velkých květů černého bezu
200 g medu
1 citron
půl lžičky sušeného droždí

Vodu převaříme a necháme vychladnout. 
Ve vychladlé vodě rozmícháme med, přidáme na plátky nakrájený citron a květy černého bezu. Květy neoplachujeme, jen z nich vyženeme všechno, co se hýbe. Pokud nějakou breberku přehlédneme, nevadí, druhý den ji scedíme s květy. 
Přikryjeme poklicí a necháme stát 24 hodin na kuchyňské lince.
Druhý den vylovíme a vyždímáme většinu květů, přidáme sušené droždí (ne, opravdu není v hotové limonádě cítit) a necháme ještě 2 hodiny v teple. 
Potom scedíme do lahví, pořádně uzavřeme a dáme do chladničky uzrát. Zhruba po 4 - 6 dnech je limonáda hotová. Poznáme to podle toho, že když malinko povolíme uzávěr, začne to v láhvi vřít, bublat...prostě limonáda už se těší, jak nás osvěží....

Jak uvařit "volská oka"

Dneska nepřidávám recept, ale drobnou vychytávku. Doma mi zbyla forma na volská oka do mikrovlnné trouby. Protože mikrovlnku  nepoužívám, zkusila jsem volská oka připravit ve formě v páře. Formu jsem vymazala kapkou oleje a dala na pařák na knedlíky do hrnce s trochou vody:

Rozklepla jsem vejce, osolila, přikryla pokličkou a počkala, až ztuhnou. A snídaně byla na světě (kváskový chleba namazaný máslem, připlácnutý namazanou stranou do nasekané pažitky a volská oka navrch)

Kvašená zelenina - pickles

Kvašená zelenina je zdravá. Je plná vitamínů, probiotik...Věděly to už naše babičky, když doma nakládaly kysané zelí...
Na rozdíl od našich babiček zelí nenakládám do velkých kameňáků nebo do sudů, ale do sklenic. Jsou skladnější a stále při ruce. Zelí i zeleninu nakládám průběžně od podzimu do jara, dokud na zahrádce nezačne růst zelenina čerstvá.
A to od doby, kdy jsem si chtěla koupit sáček kysaného zelí a přečetla si složení. Krom jiného bylo na sáčku psáno: zelná příchuť. Hlava mi to nebrala. Proč? Aby zelí chutnalo víc jako zelí? Je to už hodně let, možná se složení kupovaného zelí už zlepšilo, ale já přesto zůstávám u zelí domácího. Zabere to chvilku času, ale zase dlouho vydrží. Takže dnes jsem se pustila do další dávky zelí i zeleniny. 

Přidávám recept na  "mixed pickles" i na zelí. Postup je stejný, rozdíl je jen v použitých surovinách. Na obojí potřebujeme sklenice se šroubovacím uzávěrem a ostré struhadlo.

Na mixed pickles:

hlávkové zelí 
mrkev
cibuli

sůl – na každý kilogram zeleniny asi 15 g soli 

Na kysané zelí:
hlávkové zelí
sůl - na každý kilogram zelí 1 mírně navršenou polévkovou lžíci
kmín - na každý kilogram 1 čajovou lžičku kmínu

Pár dobrých rad na začátek.

Před započetím práce odstraňte z okruhu 1,5 metru od sebe vše, z čeho by se kousky zelí špatně čistily.

Pokud budete zelí strouhat v robotu, výše uvedený krok můžete vynechat :-) 
A jdeme na to:

Ze zelí odstraníme vrchní špatné listy. Z těch dobrých si jich pár odloupneme (podle počtu sklenic) a dáme zatím stranou.  Hlávku nakrájíme na čtvrtky.

A začneme strouhat. Chce to trošku cviku, aby se vrchní listy při strouhání neoddělovaly. Prostě čtvrtku chytneme tak, aby řezné plochy směřovaly nahoru a strouháme jen směrem shora dolů. Že je to přece jasné? No…já vás chtěla jen varovat, aby mi pak někdo nespílal, že se zelí rozpadá na jednotlivé listy :-)

Mrkev nastrouháme nahrubo. Cibuli nakrájíme na kostičky. Vše smícháme ve větší míse se solí a pár hodin si toho nevšímáme. Proč?  Zelenina změkne, zelí pustí šťávu a zmenší objem.Pokud bychom začali hned dávat do sklenic, museli bychom víc pěchovat. Takhle si prostě ušetříme práci. Změklou zeleninu namačkáme do sklenic tak, aby nad ní byla vrstva puštěné šťávy. Přikryjeme složeným zelným listem, zavíčkujeme a necháme svému osudu v teple. Pod sklenice dáme nějakou misku či plech, protože i ze sebelépe zavřené sklenice voda při kvašení utíká. Průběžně kontrolujeme, aby byla zelenina stále pod hladinou, kdyby vody uteklo víc, než je zdrávo, dolijeme jí vychladlou převařenou vodou se solí (cca 1 lžička na hrnek vody). Za 2 - 3 dny už můžeme pickles ochutnávat. Zhruba po týdnu (záleží na velikosti kousků zeleniny a sklenic) je hotovo a uklidíme do chladu, kde nám vydrží, dokud ho nesníme. Při odebírání vždy zmáčkneme všechnu zbývající zeleninu pod hladinu, případně občas nálev doplníme. Osobně tuhle zeleninu používám i do bramborového salátu místo nakládaných okurek.

Na obrázku je připravené zelí i míchaná zelenina. 

A ještě přikládám nápad, jak takové rychlokysané zelí použít: 

Smíchá se kysané zelí, nastrouhaná pečená červená řepa a majonéza:

Domácí pohankové nudle bez práce

Dostala jsem chuť na zeleninovou směs. Takovou tu s rýžovými nudlemi. Ale ouha! Doma ani sáček bezlepkových těstovin.Vzpomněla jsem si, že jsem kdysi doma vyráběla nudle pohankové. Jenže té práce s nimi...těsto, rozválet...počkat, až placka správně proschne...a pak ještě správně vychytat, aby se nerozvařily...Ne. Do toho se mi fakt nechtělo. A krom toho by to asi už nebyl oběd, ale večeře.
Ale potom mi bleskl hlavou nápad. Nedávno jsem dělala rychlou banánovou roládu a když jsem jí potom krájela, při zarovnávání kraje vznikla taková docela pěkná špageta :-) Tak jsem začala improvizovat. Hodně improvizovat, protože doma jsem neměla ani žádnou bezlepkovou mouku. Ale pohanku - tu světlou - samozřejmě ano :-) Takže šup s ní do kávomlýnku. Pořídila jsem si za pár korun takový ten obyčejný tříštivý. Melu v něm kořenící směsi, pohanku jinak mixuji v mixéru - ale vyndavat ho kvůli čtyřem lžícím mouky? Kávomlýnek to zvládl. Dokonce lépe, než mixér.
No...a když už jsem měla

4 lžíce pohankové mouky, přidala jsem k tomu ještě
4 vejce
4 lžíce vody
špetku soli
a všechno metličkou rozmíchala

Vylila na plech vyložený pečící fólií a šoupla do trouby vyhřáté na 200 stupňů na 5 minut. Prostě jen na chvilku, dokud placka neztuhla. Potom jsem nechala chvilinku vychladnout, abych se nepopálila, placku srolovala a nožem nakrájela. Šlo to výborně, placka je pružná:

Vhodila do misky, šnečci se sami rozmotali a přeměnili se na žížaly :-)

No a dvě porce téměř bezpracných těstovin jsou hotové a připravené přímo k servírování.
Bez  vyvalování, bez vaření...opravdu jen promíchat, vylít na plech a za pár minut jsou na talíři. Je na vás, jak je dále použijete, já jsem je tentokrát přimíchala do té na začátku zmiňované zeleninové směsi:

Nudle se dají připravit i v bezvaječné variantě. Na ty je potřeba:
150 g předem namočené pohanky
3 lžíce oleje
10 lžic  vody
půl lžičky soli
Namočenou pohanku jsem slila, propláchla čistou vodou a dala do mixéru spolu olejem, vodou a solí.
Počkala, až mixér vyrobil jemné řidší těstíčko. To jsem potom vylila na pečící papír na plech a pekla v předehřáté troubě 10 minut. No a pak už stačí jen nakrájet na nudle,  nebo třeba na lasagne:

Kvásek jménem Vanda

Dnes musím na začátek přidat jedno upozornění. Pokud by snad na tyto stránky zabloudil nějaký profesionální pekař, ať se rychle vrátí zpět do hlavního menu :-) Z mého "kváskování" by mu mohly vstávat vlasy na hlavě :-) A následující řádky také nejsou určeny těm, kteří, když se rozhodnou péct, musí mít hotovo nejdéle do hodiny. Domácí kvásek je běh na delší trať.
Ale pokud už jednou máte svůj kvásek hotový, není to téměř žádná práce, jen to chce trochu času. Takže je potřeba počítat s tím, že pozítří budete mít hlad.

Dlouhé roky jsem doma pekla jednoduchý žitný chleba. Jen žitná mouka, voda, kmín, sůl a kvůli konzistenci trocha ovesných vloček a lněného semínka. A droždí. Ano, věděla jsem, v chlebu by měl být kvásek. Ale kdykoli jsem zabloudila na stránky, kde se příprava domácího kvásku popisovala, rychle jsem prchla...připadalo mi to jako velká alchymie. Třístupňové vedení kvásku, hlídání teploty, času, pravidelné přikrmování přesným množstvím vody té správné teploty a přesnou dávkou žitné mouky...
Až se mi dostala do ruky knížka "Síla přírodní fermentace". Autor tam popisuje kvašené a fermentované potraviny ze všech stran. A mezi jiným dodává čtenářům odvahu do experimentování tím, že kvašené potraviny tu byly dříve, než všechny moderní technologie a tak se není čeho bát. Vlastně má pravdu. Copak před takovými sto padesáti lety hlídaly naše pra...prababičky kvásek s teploměrem a váhou? Prostě nechaly v díži kus těsta pro příště a těsto si poradilo. Možná kvásek nesplňoval všechny normy EU, chleba z Vysočiny chutnal jinak, než chleba z Krkonoš, ale určitě to nebylo na škodu. Prostě do těsta naskákaly ty bakterie, které žily v okolí a proto se chleba mohl trošku lišit. No a tak jsem se konečně rozhoupala a rozhodla se vyzkoušet, jaké že to breberky lítají ve vzduchu v Bělušicích :-)

Pustila jsem se do výroby svého prvního kvásku. Abych se od něčeho odpíchla, vyhledala jsem si alespoň pro začátek přesný poměr vody a mouky. Mouku mám doma pouze žitnou celozrnnou, zvlášť jemně mletou. A tak jsem použila tu.
Podle návodu jsem první den ráno smíchala 100 g mouky a 125 ml vlažné vody a dala do větší sklenice. Přikryla papírovým ubrouskem a snažila jsem se té sklenice na lince nevšímat. Večer se stále nic nedělo. Tak jsem sklenici šoupla blíž k topení.
Druhý den ráno to vypadalo, že kvásek začíná žít...promíchala jsem a podle návodu přidala 50 g mouky a 125 ml vlažné vody. Začínalo  mi to připomínat péči o tamagoči...nakrmit, promíchat, ohřát...a protože byla neděle, pořád jsem okukovala, jak se život ve sklenici začíná probouzet.
Třetí den bylo pondělí a na kvásek jsem ráno v tom shonu zapomněla. Vzpomněla jsem si až v práci při svačině...kolegyně se při té příležitosti zajímala o to, jak se kvásek jmenuje. "Jak by se měl jmenovat? Říkám mu tamagoči..."
A dozvěděla jsem se zásadní informaci (děkuji Ti, Danuš...). Kvásek se má jmenovat podle toho dne, kdy byl založený. Doma jsem si potom dohledala, že to má praktický význam. Založíte kvásek a po půl roce si těžko vzpomenete, jak starý vlastně je. Ale když má jméno, víte přesně, kdy to bylo. Stačí se podívat do kalendáře. A také k němu získáte tak nějak osobnější vztah. A když se o kvásek staráte s láskou, odpustí vám i nějaký ten drobný prohřešek. A tak s námi bydlí Vanda. No, ještě, že jsem kvásek nezakládala prvního ledna. Věta "mám v lednici Nový rok" by asi zněla divně :-)
Vandu jsem hned po příchodu z práce nakrmila, sklenici s láskou šoupla zpět k topení a ráno jsem se nestačila divit. Holky byla plná sklenice...Tak jsem narychlo smíchala všechen ten kvásek v míse s vrchovatým hrnkem mouky, přidala vody tak akorát, aby bylo těstíčko opět jako na lívance. No a večer to už vypadalo téměř jako v pohádce Hrnečku vař. Odebrala jsem z mísy lžící část do sklenice, navrch jen položila volně víčko, přes něj ubrousek s gumičkou a dala Vandu do lednice na příští použití:

Takhle tam fešanda vydrží do příštího pečení. Kdybyste pekli méně často, než jednou za týden, je potřeba kvásek přikrmit, aby nestrádal. Prostě přidat lžíci mouky a trošku vlažné vody, promíchat a vrátit do lednice. A když se potom rozhodnete znovu péct? Tak kvásek opět probereme k životu a pečeme. 

Podrobně je pečení chleba popsáno v receptu: http://ceskyflexitarian.blogspot.com/2016/02/domaci-celozitny-kvaskovy-chleba.html

http://ceskyflexitarian.blogspot.com/2016/02/domaci-celozitny-kvaskovy-chleba.html

Jak sladit stévií

Popravdě řečeno, ještě nedávno bych odpověděla: "No, to bych taky ráda věděla".
Dočetla jsem se o tom, jak je stévie sladká, zakoupila sazeničky, vysadila je do skleníku...a když se sazeničky rozrostly, začala jsem ochutnávat.
Nejdřív jsem ochutnala samotný lísteček. Chutnalo to přesně tak, jako když jsem kdysi dávno u babičky rozkousala tabletku Sacharinu. Pro ty, kteří v mládí neměli přístup k Sacharinu, nebo jim chyběla dětská zvídavost: chutnalo to asi tak, jako když olíznete pocukrovanou železnou a značně zrezlou trubku.
A tak jsem začala hledat na netu, jak si s tou sladkou potvorou poradit. Rady se značně rozcházely. Zalít horkou vodou, zalít studenou vodou, usušit, nesušit...sklízet před květem, v květu. Mezitím mi rostlinky začaly kvést. Tak jsem je ostříhala, usušila a dala do sklenice, že budu pokračovat ve zkoumání, až bude čas. Obrostly přes léto ještě párkrát, tak znova ostříhat, usušit a šup do sklenice.
No a teď jsem na sklenici stévie narazila ve spížní skříni. Vhodila jsem lístečky do mixéru a mixovala tak dlouho, dokud z otvoru ve víčku nestoupal zelený prach. Po chvilce jsem ten sladký poklad přesypala do skleničky:

A dumala, co s tím dál. Nejřív jsem zkusila osladit čaj asi čtvrtkou čajové lžičky tohoto prášku.

Čaj vypadal jak čerstvě nabraná voda z rybníka a chutnal...no...kulantně řečeno...zvláštně. V puse jsem měla přeslazeno a pila hořký čaj. Nějak se ty chutě nedovedly spojit.

Při dalším pokusu jsem vrchovatou lžičku sušeného prášku zalila decilitrem vroucí vody a nechala vyluhovat do vychladnutí. Může klidně zůstat i přes noc. Přecedila jsem a vychladlý extrakt nalila do skleničky. "Voní" to asi jako kopřivový čaj. Přesto jsem našla odvahu a osladila si dvěma lžičkami ájurvédské kafe. Když zavřu oči, můžu si představovat, že piju kafe ze starého železňáku :-) Nebudu tvrdit, že mi to nějak extra chutná. Nicméně je to asi zdravější varianta slazení, než umělá sladidla. Nálev jsem uchovávala v lednici a spotřebovala během 3 dnů, delší skladování nemám vyzkoušené.

Zkusila jsem trošku prášku nasypat i do jablečných muffínek. Na 12 kousků to byla asi jedna lžička.

Ano, jedlé to bylo. Hlavně díky tomu, že jsem do těsta přidala hromadu skořice a hřebíčku, které tu chuť přebily. No, máte-li někdo vlastní zkušenost, jak opravdu účinně používat stévii - prosím, sem s ní...